Deník 7 Days to Die – epizoda 3.

Po dostavění garáže jsem se vydával do nedalekých lokalit k průzkumu budov. Navštívil jsem jedno starobylé sídlo se sklepením připomínající spíš rodinou hrobku. Zombíků se tu vylíhlo celkem dost, ale žádné cennosti jsem tam nenašel. Následující třináctý den jsem se potuloval a rutinně prozkoumával nahodilé domy v okolí. 

Rozbřesk slunečního svitu, ráno, čtrnáctý den. V mé mysli se odehrával první neúspěšný Bloodmoon a toužil jsem po napravení tehdejšího fiaska. Začal jsem pracovat na nové a bezpečnější pevnosti. Vymyslel jsem čtvercovou místnost s dveřmi a volným průzorem s mřížemi místo oken. Mohl jsem tak v klidu mířit a vidět odkud se co blíží. Ovšem jedna vrstva se mi zdála málo. Základní čtvercovou místnost obepínala chodba a další zeď s mřížemi. Chodba úzká jediný blok se ukázala být dobrým řešením. Jde o systém „uteč do středu„. Tenhle systém BM pevnosti jsem si později dost oblíbil. V jednoduchosti je síla. 

Moje filozofie pevností "Uteč do středu" - V praxi znamená, že základna má několik obvodových zdí, kdy se dveřmi pokaždé stahuju o jednu barikádu zpět, pokud je ta vnější proražená. Jakmile se dostanu úplného středu, mám dvě možnosti. Únik po žebříku na střechu, nebo po žebříku do podzemního tunelu (jeho hloubení je časově náročné, ale vyplatí se).

Po obvodových zdech nesměla chybět řada bodáků a jednoduchý „nájezd“ pro vozíčkáře. Člověk nikdy neví, kdo se v noci připlazí. Když jsem tohle vše dokončil, chyběla už jen střecha. Výška stropu byla upgradována na čtyři bloky, díky ponaučení z dob minulých.

Když se pak den chýlil ke svému konci, začalo se stmívat a udeřil druhý Bloodmoon, uvědomil jsem si, že je to pravděpodobně poslední taková noc, kdy tuhle vlnu budu prožívat po tmě a bez světel. Druhá vlna nemrtvých mrtvých se prodrala nocí jen k mé obvodové zdi a tam definitivně ukončila svoji pouť neživotem. Buď jsem je umlátil policejním obuškem a nebo užil některých trubkových střelných zbraní. Také jsem se poučil, že není moudré házet molotov v uzavřené malé chodbě. To se člověku zapalují lýtka nejen při pohledu na spoře oděnou zombici.

Začalo svítat a hordy se ustálily ve skupinky a ty pak v zbloudilé jedince. Druhý Bloodmoon skončil. Přežil jsem bez větších zranění a škod na pevnosti. Psal se den s pořadovým číslem 15. Všude byl klid, zajel jsem si do krámu prodat nějakou kořist, kterou sebou zombíci přinesli. Nečekal jsem, že když se z výletu večer vrátím, vpadne mi do zad medvěd.

Ze své pohotové reakce jsem byl mile překvapen. Zatímco medvěd stál před mým domkem na příjezdové cestě, já jsem se vyškrábal na střechu garáže. Několika ranami z trubkového samopalu jej vyprovokoval k akci. Jakmile ten plyšák zalezl do garáže, s nadějí se mi dostat na kobylku, jsem seskočil, zatáhl vrata a chundeláč byl v pasti. Podvědomě jsem tak jednal jako inteligentní a chladnokrevný zabiják. Díky vchodovým dvěřím v zadní části garáže jsem se s ním mohl bezkontaktně vypořádat. Masa bylo tenkrát nadbytek.

S plným břichem se dobře spí. Jakmile se mi pupek obrátil ven zalehl jsem do pelechu a druhý den ráno se vydal na delší prozkoumávačku budov v nedalekém městě. Strávil jsem tam dva dny. Osmnáctý den přinesl nový nápad. Usedl jsem svým kostnatým zadkem do sedadla minibajku a vrhl se do průzkumu náhodných bodů v lese za městem. Chtěl jsem tak odhalit konec mapy, abych věděl, jestli se na jihu nenachází ještě nějaké větší město. Krom westernového městečka, velkých kopců a moře se tam už nic nenacházelo.

Když mě toulky přestaly bavít, vrátil jsem se domů, uklízel bedny, třídil věci, opravoval a zveleboval bydlení. Prostě nic, co by stálo za text. To vše, s drobnými bezcílnými výpravami po okolí. Až do třetího Bloodmoonu. Použil jsem k němu stávající „úspěšnou“ pevnost. Drobné opravy postačily k přežití třetí vlny. Ta se svou silou podobala té druhé. Měl jsem tedy při obraně i čas popít kávu. Příště se společně vrhneme na nová místa a budeme se stěhovat!