Minecraft #01 – Hellyho kutloch

Vítám všechny čtenáře u mé nové herní série. Nepůjde tu o videotvorbu, ale o písemné záznamy a můj progres ve světě Minecraft (MC). Tenhle kousek, který se neustále těší dalším updatům, mám moc rád a často se k němu vracím. Chci tak uceleně pracovat na jednom světě a tvořit si tam vše podle sebe. Tak jak mě to bude bavit. Zároveň se zase pravidelně rozepíšu a procvičím si tak i tuhle činnost. Pojďme na to!

Nepoužívám žádné texture packy, mody ap. Jedu vanillu.  Založil jsem standartní svět ve verzi 1.16.5. Při zakládání nového světa si můžete spoustu věcí nastavit, třeba velké hory, nebo jen planiny ap. Navolit si bonusovou truhlu, kterou budete mít ke startu k dispozici se základními předměty. Ani tu jsem neaktivoval a vrhl se tak do klasického světa jako malé holátko. Hotový trosečník!

Narodil jsem se do svého prvního dne. Slunce se dralo na oblohu a já mžourajíc, nevěda co se stalo, jsem se probral na malém písečném ostrůvku. Rozpálený písek nenabízel zrovna útulné podmínky k zabydlení a tak jsem se rozhlédl kolem. Kam mé rozespalé oko dohlédlo, tam se nacházely další malé ostrůvky.

Není to poprvé co jsem ztroskotal, aneb v Minecraftu nejsem úplný nováček. A tak se ve mě vždy probudil sysel a začal jsem se sběrem základních materiálu. Nabral jsem nějaký písek do děravých kapes, nasbíral nějaká semínka a cukrovou třtinu (sugar cane) a nejistě nahlížel do hluboké jeskyně na odkrytý valoun uhlí.

Což o to, uhlí by se hodilo na výrobu spoustu věcí. V současnosti samozřejmě na pochodně. Ale raději jsem polkl myšlenku důlní těžby a vydal se do vody – doplavat na vzdálený ostrov, kde se schovám pod koruny stromů před stále více horkým sluncem.

Stromy mi poskytnou nejen úkryt, ale také materiál k výrobě základního náčiní jako sekeru, krumpáč, motyku… Avšak jako první je potřeba zbouchat dohromady pořádný ponk, na kterém se budu moci kreativně vyřádit. Stolek (crafting table) je k výrobě dalších receptů nezbytný.

Spočinul jsem na chvíli pod korunami stromů, hlavu opřel o kmen a tělo své zanechal volně ležet. Koukal jsem do dáli, na ostrůvek, odkud jsem připlaval sem. „Nebudu zrovna špatný plavec“ říkal jsem si. Odtud jsem však jasně viděl, že to tam nebylo k žití. I když jsem byl v relativním klidu, musel jsem se poohlédnout po něčem větším. V okolí bylo zase jen několik malých ostrůvků. I když jsem byl dobrý plavec, nerad bych se stal potravou pro ryby nebo cokoliv jiného, co by vycítilo mou slabost a stáhlo mě ke dnu oceánu. Sestavil jsem si z prken loďku, posbíral své zásoby a odrazil ji od břehu.

Plůjíc soustavou malých ostrůvku jsem si nestihl všimnout, jak rychle ten den utekl. Začínalo zapadat slunce a já se vylodil na dalším ostrůvku, kde jsem si vykopal provizorní noru pro přežití noci. Přece musí být někde nějaká země. Snad to bude mé malé objevení Ameriky!

Z deníku pomateného lodivoda: „…Už těch malých souostroví mám plné zuby!… Možná jsem nervní díky tomu, že jsem celý den nic nejedl!“. Svoji nevrlost jsem si po tmě mohl vybít dolováním kamene a velice brzy jsem narazil na uhlí. Budiž světlo! Syslení materiálů za paprsků světla z právě zapálené pochodně, to je hned uklidňující.

Obzvlášť když z povrchu slyším divné nelidské zvuky, které se mimochodem linuly i soustavou chodeb jeskynního komplexu podemnou. Musel jsem opatrně našlapovat, byla tam tma. Jediný špatný krok a kdoví, kam bych dopadl.

Zatímco se zvuky mísily s povrchem a jeskyní, napadlo mě odhrnout hlínu a kouknout se, jestli už venku konečně nevyšlo slunce. Paráda! Právě začíná nový den. Vylezl jsem na povrch, pravda, kapsy mi pěkně ztěžkly, plné kamení různých barev a tvarů. Však znáte to, vše se k něčemu bude hodit! Na povrchu se „na Palacha“ pohybovaly monstra – kostlivec, zombík a já si oddechl. Tyhle monstra nemají rády sluneční svit. To je skvělé zjištění. I když ten pavouk v dáli zřejmě na slunce alergii neměl 🙂

A tak po vzoru korporátní společnosti jsem se vrhl na další ostrov, celý ho vydrancoval a vydal se dál. Naskočit do loďky, pořádně se odrazit, aby mě vlny nevzaly zpět – jako bych to už dělal po několikáté. Narůstající hlad, plné kapsy bordela a žádné zásoby jídla. Nechal jsem se unášet vlnami k dalšímu zálivu, opět strávil noc zakopaný, tentokrát provizorně ve skále.

A znovu na loďku. Když už jsem pomalu ztrácel naději, zahlédl jsem v dáli v mlze vesnici. Považoval jsem to za fatamorganu. Hlad dělá své. Ovšem obrysy vesnice se neztrácely v mlze, ale nabývaly na ostrosti! Ksakru! To je opravdu civilizace!