Minecraft #03 – Hellyho kutloch

Nastal nový den. Sluneční svit prodlužoval stíny vrhané budovami nedaleké vesnice a tak nebylo třeba přemýšlet, kam se mé kroky budou ubírat. Ve výzbroji, s jídlem a zbraní se průzkum okolí přeci jen dělal mnohem lépe. Vesnice se rozprostírala u vody a některé cesty vedly vcelku zvláštně kamsi do jámy. Usoudil jsem, že místní rozumu moc nepobrali a tak jsem provedl průzkum.

V některých domech byly truhly, v jiných to zelo prázdnotou. Vesničané tu pobíhali a nějak nebrali zřetel na to, že jim tu vetřelec lustruje bedny a provádí inventarizaci majetku. Odnesl jsem si pár bochníků chleba a pytel brambor a kožené boty. Chleba jsem sežral, brambory zasázel, přeci jen, do začátku se budou hodit k jídlu. 

S některými vesničany jsem hodil řeč a naznal, že bychom společné mohli provést nějaké obchody. Musel jsem zapřemýšlet nad mnohými zásobami, co doma mohu co nejdříve nahromadit. Nejlépe se tak jevil obchodník, který nabízel smaragdy za ovčí vlnu.  Ve vsi už nebylo moc k vidění a tak jsem se zamyšlený vydal zpět domů.

I když je vesnice v zorném poli mého domova, dokázal jsem mírně sejít z cesty a ztratit se. Bídný orientační systém nebyl žádnou novinkou, ale díky němu jsem natrefil na skupinku prasat. Bylo mi záhy jasné, že s farmami na zvířata tu problém určitě nebude. Ovce, prasata, krávy, slepice. Hojná to zem, kdež spočine noha má a břuch plný jest!

Návrat domů se nesl v duchu tvrdé práce kopáče. Začal jsem zarovnávat terén, respektive jsem navázal tam, kde jsem dříve skončil. Při úpravě terénu se v dáli opět zjevila skupinka nájezdníků. Měl jsem na ně štěstí, teprve devátý den a už tu byli zase. Naštěstí zamířili kamsi do vzdálených lesů. 

Zarovnávací práce zabraly hodně času, ale bylo to potřeba. Pro zachování zdravého rozumu jsem se v přestávkách věnoval zahradničení a rozšiřoval políčko s obilím a koukal jak se rozrůstaly nově ukořistěné brambory.

A když už mi z toho hrabání jebalo, zašel jsem se projít po blízkém okolí. Na přilehlé poušti, která se rozprostírala hned za „řekou“ jsem zahlédl pobíhat několik zajíců. Jeden kolem prosvištěl vcelku rychle a já si uvědomil, že chvíli potrvá, než si tahle zvířata ochočím. Při návratu jsem potkal osla. Naše oči se setkaly, já ho viděl jako nositele beden, jako chodící inventář, který uleví mým zádům. On si lehce odfrknul, zahleděl se a pásl se dál. Byla to láska na první pohled. Vtipné bylo, že se soustavně pásl na jedné louce a po několik dní se neustále sám od sebe přibližoval až k mé domovině. 

Osel se pásl a koukal na toho osla v dáli, co se s lopatou a železným brněním postupně ztrácí za hromadou hlíny do hlubokého podzemí. Bylo totiž na čase, abych začal těžit materiály, najít nějakou žílu železa nebo ještě lépe – diamantů. V podzemí jsem si vytvořil provizorní místnost, která bude později vykopaná jako základní dlouhá důlní chodba pro další a další šachty na těžbu. Když už jsem vylezl na povrch, nasekal jsem nějaké dříví a zas hurá do podzemí. Dohromady se v těchto dnech nedělo nic závratného. Nájezdníci mířili do lesů, osel se pásl, já kopal a občas si šel zarybařit.

Když už se mi začaly některé suroviny hromadit, bylo potřeba zvýšit produkci jídla. Čím víc jsem tvrdě dřel a fáral, tím víc jsem potřeboval jíst něco, co běhalo po louce a před malou chvílí to zemřelo násilnou smrtí.

Bylo třeba začít ochočit si dobytek v ohradách a postupně jej rozmnožit. Při stavbě jednotlivých provizorních ohrádek jsem narazil na to, že toho dřeva nemám v bednách zase tolik. Přeci jen neustále jsem kraftil louče, nářadí, zásoby se tenčily a nebavilo mě běhat po okolí a kosit stromy.

Do hlavy mi přišla myšlenka, že dobytek je třeba, ale co nejdřív je také nutné sestavit nějakou „školku“ na stromy, kde se budou snáze těžit a nebudu kazit ráz okolí přírody. 

S plnými kapsami návnad jsem vyrazil nalákat zvěřinu z blízkého okolí do mých předpřipravených ohrádek. Z dřívějších zkušeností jsem věděl, že je občas zapeklité ten dobytek dostat tam kam by člověk chtěl. Tentokrát nebyly ani krávy zabedněné a šly celkem dobrovolně přímo do ohrádky.

Krávy tomu obilí prostě nemohly odolat! Díky úspěšné krádeži brambor ve vesnici jsem se mohl vydat nalákat i dvojici prasat, což také vyšlo skvěle. Následné zbavení svobody dvojici slepic a ovcí tak ukončilo mou sběratelskou činnost. Vrátka ohrad se zaklaply a ze mě se stal Ilja Muromec. Ještě jsem se pověnoval rozšíření svého pole, abych měl více obilí a brambor na krmení svého dobytka. V příštím díle se společně mrkneme na stavbu „farmy na stromy“ a základy prvního skladiště.